THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Human Antithesis“. Tíživý existenciální manifest proklamující bezútěšnost a nepostihnutelnost lidského bytí, prostoupený pocity osamění a chladné prázdnoty. Vrchními koordinátory projektu je leckomu známá dvojice Riccardo Conforti a Ivan Zara, kteří svým idejím vtiskávají tvar fůzí ambientních ploch a monotónně repetitivních doom-metalových postupů. Hudba VOID OF SILENCE je prodchnuta zvláštní estetikou vyznačující se charakteristickým prismatem italské umělecké tradice s výraznou emoční vypjatostí. V duchu renesančních zásad i nadále převládá zaujatost člověkem, ovšem v posunu několika staletí je nynějším středem zájmu jeho utrpení.
Nelze tvrdit, že by se VOID OF SILENCE výrazně lišili od současné špičky žánru. To vůbec. Jejich jinakost spočívá především v dostatečné osobitosti obou protagonistů. Jasná vize a využití zkušeností spolu s vlivy předchozích dark wave, ambientních a doom-metalových projektů (OBLIVION, MYSTICAL REALMS, SYRION) pomáhají jednoznačně formovat jejich vyhraněnou představu o hudbě. Nejblíže si lze pro srovnání dojít třeba k takovým ESOTERIC. Proti nim ovšem VOID OF SILENCE postrádají otisk přímočaře syrové brutality a zvířeckosti. Hudba na „Human Antithesis“ je na první pohled mnohem klidnější a právě v protikladu k názvu alba i samotnému srovnání s ESOTERIC jaksi více lidská. Postrádá onu příznačnou odosobněnost a skutečně záhrobní momenty s prudkými výpady hněvu a zaslepené bolesti přecházející ve zvukovou kakofonii jsou spíše ojedinělé („To A Sickly Child“). Pod monotónně plynoucím povrchem a líným pochodovým rytem, který se ale zdaleka neblíží extrémní utahanosti některých stoupenců žánru, to však vře emocemi. Neměnná letargie prostor vyplňujících klávesových ploch a táhlých riffů, klavíru, industriální šumění a ruchy tvoří zvukovou stěnu, z níž se jakoby nahodile vynořují melodické motivy a linky a zklidňující akustické mezihry. Skladby většinou neoplývají opakujícím se nosným melodickým motivem, ale takřka bezcílně plynou ke svému konci a ztrácejí se v šeru, aniž by výrazně gradovaly k vysvobozující katarzi. O vokální a textovou složku alba je zodpovědný Alan Nemtheanga z irských PRIMORDIAL, který byl ke spolupráci přizván po odchodu dřívějšího zpěváka. Jeho plačtivý lamentující zpěv výborně pasuje k beznadějně vyznívající hudbě, stejně tak neosobní recitující hlas, k němuž se v některých momentech uchyluje. Několikrát se jako zpestření objevuje ženský zpěv a chrámový sbor („Untitled“), který v tepavém zvuku odrážejícím se v prázdnotě čtyř holých stěn působí jako hotový balzám.
„Human Antithesis“ je jednoznačně výborným počinem nesoucím všechny svébytné charakteristiky žánru. A přestože v zásadě neoplývá ničím, co by tu už několikrát nebylo, osobitost, intenzita prožitku a vnitřní náboj silně prostupující každou jednotlivou skladbou, jakož i cit pro správnou vyváženost žánrových prvků či schopnost v mnoha směrech působit na emoční aparát, z něj činí poměrně výjimečný posluchačský zážitek .
Není žádné včera, dnes nebo zítra. „Human Antithesis“ je bolestivý okamžik v čase a prostoru, statická chvíle před očekávanou katarzí. You can pray to God. You can pray to Allah. To whomever. He will not hear you.. ..God is a needle. God is rasted razor. The filth in this world.
8 / 10
Riccardo Conforti
- bicí, klávesy, samplery
Ivan Zara
- kytara, baskytara
Alan Nemtheanga
- zpěv
1. Human Antithesis
2. Grey Horizon (M. P. H. MMIII)
3. Untitled
4. To A Sickly Child
5. Dark Static Moments
6. CXVIII
The Grave Of Civilization (2010)
Human Antithesis (2004)
Criteria Ov 666 (2002)
Toward The Dusk (2001)
Remembrance (EP) (1998)
Jestliže kolega Pavel cítí sílu téhle nahrávky v ambientem ovlivněné monotónnosti doomových postupů, mě nezbývá než prohlásit že slabinu vidím v tomtéž. Deska sice nepostrádá onen pro podobně laděné nahrávky veledůležitý prvek emocionálně naléhavé výpovědi, která se vám při pozorném poslechu chtě nechtě nalepí na duši, ale bohužel je k tomu nutné plné soustředění, od kterého vás odvádí právě monotónnost klávesových a syntetických podkladových ploch a mnohé pasáže pak jaksi „uspávají“. To je pravděpodobně zapříčiněno i jistou jemnou klidností, která se dá snadno zaměnit s nezáživností. Ale ANATHEMOU vonící aranže a nálady přirozeně plynoucích postupů jsou každopádně šikovně ztělesněným uzlíčkem lidských emocí. Jen může činit značné problémy se do toho plně vcítit.
Priemerná nahrávka. Občasné skvelé motívy.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.